Obsah

Historie obce

Kozárovice 
  • vznik obce

   Jak dokládají archeologické nálezy, bylo území dnešní obce osídleno již v mladší době bronzové, tedy v období asi 1400 - 1200 let př.n.l.. Prvními zdejšími osadníky byly pastevecké rodové skupiny mohylové kultury. Ve 3. - 1. století př.n.l. byl kraj řídce osídlen keltskými Bóji, kteří měli malé sídlo u Vltavy. První Slované do zdejšího kraje přišli v 6. století našeho letopočtu. Samotná ves Kozárovice vznikla pravděpodobně již v době okolo počátku 9. století, o nejstarším období její existence však nemáme žádné zprávy a zůstává nám tak zahaleno tajemstvím. První písemná zmínka o Kozárovicích pochází až z roku 1152. Název obce vznikl podle lidového výkladu od koz, pasoucích se na Březině.
   Po roce 1150 povolal český kníže Vladislav II. do Čech několik bratří Řádu maltézských rytířů a daroval jim místo k založení kostela v Praze a další statky. Mezi nimi byla i část Kozárovic, patřící k panství varvažovskému. Část vsi pak zůstal v držení řádu jako součást varvažovského panství nepřetržitě celých 700 let až do roku 1847! O velikosti a rozsahu varvažovsko - maltézské části Kozárovic a počtu poddaných se nám z doby předhusitské bohužel nedochovaly žádné záznamy. Víme alespoň, že se maltézské panství během 13. a 14. století dále rozrůstalo a roku 1402 se vytvořila velká doména velkopřevorství strakonického, k němuž bylo správou připojeno i Varvažovsko s Kozárovicemi.

  • středověk

   Další část Kozárovic patřila k pražskému biskupství. Správním střediskem řady vesnic se pak stalo biskupské město Příbram. Po čase se část Kozárovic stala součástí příbramského zboží, pro nedostatek dochovaných záznamů však nevíme, jakým způsobem se tak stalo. Důležité však je, že ve druhé polovině 14. století ve vsi vedle sebe existují dvě části s rozdílnou vrchností - maltézskou a arcibiskupskou. K tomu zde bylo také několik poddaných, kteří byli spravováni ze Zvíkova. Jejich počet ani poddanské povinnosti však neznáme. V pramenech se objevují až v 16. století, kdy byli při dělení majetku v švamberském rodě odděleni od Zvíkova a připojeni k bližšímu Orlíku. Ve vsi tak fungovala jakási trojí poddanská příslušnost, ještě komplikovaná přítomností jednoho polosvobodného karlštejnského manského dvorce. Na něm k roku 1399 seděl man jménem Voleška. Manství byla zřizována při důležitých královských hradech, aby zabezpečovala jejich ochranu a zajišťovala pro hrad nejrůznější služby. Kozárovické manství brzy po husitských válkách zaniklo.
   Během husitských válek, které se v Čechách rozhořely na počátku 15. století, se zdejší kraj stal místem ostrých střetů mezi katolickou stranou (Příbram, Rožmitál, Blatná), maltézskými Strakonicemi, královským Zvíkovem a radikální táborskou stranou (Mirotice, Mirovice, husitská Březnice, Písek, Zmrzlíkovský Orlík). Husitská vojska tudy několikrát protáhla a sám Žižka byl v letech 1421 - 1423 několikrát prokazatelně na Orlíku. Válka se na životě místních obyvatel značně podepsala.
   Důsledkem války bylo, že velká část arcibiskupských vesnic připadla královské koruně. Výjimkou nebyla ani část Kozárovic, která patřila k příbramskému arcibiskupskému panství. Po válce byla tato část obce spravována jako majetek královské komory z Orlíka nebo Dobříše, od Orlíka však byla většinou zastavována různým feudálům. Z dochovaných záznamů se tak dozvídáme např. o panu Petru Pešíkovi z Komárna a mirovickému rychtáři Václavu Strakovi, kterým byla část obce zastavena v letech 1520 - 1534. Roku 1540 získal tuto část Kozárovic do zástavy vladyka Šebestián z Reichenbachu. Po něm majetek vystřídal několik majitelů, až jej roku 1579 prodal pan Kryštof ze Švamberka a na Orlíce panu Přibíkovi Bukovanskému Pintovi z Bukovan za 350 kop míšeňských grošů. Po tomto prodeji zůstaly Kozárovice rozděleny na tři části podléhající třem různým vrchnostem - orlické, varvažovské a bukovanské.
   Maltézské varvažovské panství si svůj majetek během husitských válek dokázalo udržet pohromadě, což se týkalo i varvažovské části Kozárovic. Roku 1464, kdy byl řádovým velmistrem vratislavský biskup Jošt z Rožmberka, bylo vydáno značné množství peněz "k polepšení" varvažovského zboží. Roku 1499 byl varvažovský statek zastaven tehdejším mistrem převorství českého Janem ze Švamberka Janu Hroznatovi z Vrtby. Po husitských válkách začaly být zakládány rychty, Kozárovice byly přičleněny k velké nevězické rychtě, kam patřily také osady Nevězice, Mlýn Korce, Žbonín, Krsice, Smetanova Lhota a Varvažov.
   Počátek 17. století s sebou přinesl bitvu na Bílé hoře a třicetiletou válku. Ta skončila vítězstvím katolické strany, díky čemuž po válce v Čechách nastala tvrdá rekatolizace protestantských oblastí. Změnu třicetiletá válka přinesla pouze části orlické. Její poslední předbělohorský držitel Petr ze Švamberka, přesvědčený evangelík, se stal dokonce členem stavovské revoluční vlády. Za to mu byl po porážce na Bílé hoře zabaven všechen majetek. Roku 1623 pak spojené orlicko - zvíkovské panství koupil Jan Oldřich z Eggenbergu. V roce 1719 nakonec manželka posledního Eggenberga Marie Arnoštka, rozená Schwazenbergová, odkázala rozsáhlé eggenbergské državy svému synovci Adamu Františku ze Schwarzenberga.
   Bukovanská část Kozárovic v průběhu 17. a 18. století podstoupila několik vrchnostenských změn. Po Janu a Václavu Bukovanském se zdejším pánem stal Jan Jindřich Morel z Letin, po něm František Jindřich Morel a po jeho smrti byl majetek rozdělen mezi tři syny. Tím se mocenská situace v obci ještě více zkomplikovala, neboť ves měla vrchnosti prakticky čtyři. Část zdejších sedláků připadla k bukovanskému dílu Josefa Ladislava Morela a druhá část bukovanských sedláků připadla k dílu řetečského Jana Vavřince Morela. Bratři Morelové však své zadlužené díly nemohli udržet, a tak bukovanský díl koupil roku 1716 František Říčanský ze Říčan a řetečský díl v následujícím roce odkoupil Václav Maxmilián z Wideršperku. Oba díly nakonec roku 1720 koupil Jan Felix Chanovský z Dlouhé vsi a o pět let později je prodal ovdovělé hraběnce Barboře Alžbětě Věznikové. Její rod pak v Bukovanech vládl až do roku 1802.
   K roku 1720 bylo v Kozárovicích jen 15 usedlostí, hospoda a myslivna, v této době zde žilo přibližně 220 obyvatel. Poddaní byli v této době dosti sužováni robotní povinností a nutností odevzdávat značnou část svých výnosů vrchnosti. Okolo poloviny 18. století došlo ke zlepšení hospodářských poměrů. Díky tomu v obci nastal nárůst počtu obyvatel výstavba nových usedlostí. K roku 1771, kdy proběhlo první číslování domů, tak Kozárovice čítaly již 50 popisných čísel. Roku 1781 pak vydal Josef II. patent o zrušení nevolnictví, kterým tak poddaní získali právo volného stěhování, volného uzavírání sňatků, právo dávat své děti učit řemeslu nebo na studie apod.. Pro bukovanskou část obce byl významným také další Josefův patent, týkající se vlastnického práva poddaných k jejich usedlostem. Až doposud byla totiž skutečným pánem těchto usedlostí vrchnost. Orličtí a varvažovští poddaní měli vlastnické právo zajištěno již vedenými gruntovními knihami.

  • 19. století

   Na začátku 19. století bukovanská část Kozárovic několikrát vyměnila svého majitele. Nejprve ji roku 1802 prodal hrabě Emanuel Věznik hraběti Josefu Švihovi, od zchudlého hraběte bukovanský statek získal roku 1808 západoněmecký šlechtic Christian Brentano, roku 1815 statek přešel do vlastnictví hraběte Josefa Reye, od kterého bukovanské panství na podzim roku 1816 koupil polní maršál a rakouský diplomat Karel kníže Scwarzenberg a připojil je ke svému orlickému panství. Od roku 1816 tak měly Kozárovice již jen dvojí vrchnost - orlické Scwarzenbergy a varvažovské maltézáky. Když pak bylo roku 1847 k Orlíku přikoupeno i varvažovské panství (za 650 000 zlatých), stala se celá obec na krátký čas součástí velkého orlického panství.
   V první polovině 19. století v Kozárovicích nadále pokračovalo rychlé budování domkářských chalup, k roku 1848 tak obec měla přes 80 domů a 600 obyvatel. V této době také vznikají počátky kozárovického kamenictví. Místní děti od roku 1790 docházely do nově zřízené školy v Zalužanech, což pro ně byla veliká úleva - do této doby musely docházet až do farní školy v Chrašticích. Roku 1830 se pak obec dohodla s místním sedlákem Baštou, který v zimním období půjčoval pohodlnou místnost, do které docházel učitel Bouda a děti tak nemusely v mrazech za výukou nikam docházet.
   Rok 1848 byl v celé Evropě rokem neobyčejně bouřlivým, plným revolucí. Revoluční nálada zavládla také v Kozárovicích, které jako jediné z Písecka sepsaly petici nově vzniklému revolučnímu Pražskému národnímu výboru. V červnu 1848 však byl tento výbor rozehnán a povstání potlačeno. Revoluce však byla přesto velice významnou, znamenala totiž mezník mezi feudalismem a kapitalismem. Již od roku 1849začalo vyvazovací řízení pro výkup z roboty.
   Kozárovice v této době patřily k okresnímu úřadu v Mirovicích. Na celém mirovickém okrese bylo zřízeno 12 spojených obcí, Kozárovice připadly pod Spojené obce chraštické. Ty celkem tvořily Chraštice s osadami Chraštičky a Řeteč a Bukovany s osadami Holušice, Sedlečko a Kozárovice. Celou tuto spojenou obec spravovalo zastupitelstvo spojené obce v čele se starostou, jednotlivé osady spojené obce si pak mohly zvolit i své místní zastupitelstvo s místním starostou.
   Po roce 1850 se o veřejnou bezpečnost v obci začala starat nově zřízená instituce - četnictvo. Do Mirovicka nejprve zasahovaly četnické stanice z Březnice a z Milevska, roku 1855 však byla stanice zřízeny i v Mirovicích. Četník však nebyl vždy spojován pouze s ochranou a bezpečím, právě v dobách tvrdého bachovského absolutismu byl četník ve vsi znamením blížících se potíží, pokuty nebo dokonce vězení… V této době se také stíhalo opravdu všechno možné - pasení dobytka v silničních příkopech, tuláctví, nečisté sklenice v hostincích apod… Kozárovice však pamatují i skutečně závažné případy, zaznamenané v policejních spisech, jako např. neobjasněnou úkladnou vraždu Václava Skopečka z roku 1857 nebo ztrátu velkého množství peněz, vybraného jako daně pro berního sluhu. Velké náklady na vydržování "přebujelého" policejního aparátu měly nepříjemný důsledek na život obyvatelstva - značné daňové zatížení, jehož důsledkem byla stagnace řemeslné výroby a obchodu, a vůbec panoval všeobecný nedostatek peněz.
   V padesátých letech 19. století se tři kozárovické rodiny rozhodly vyřešit svou nespokojenost z hospodářské situace odchodem do Ameriky. V této době v obci byly usazeny již dvě židovské rodiny. Roku 1856 je v dochovaných záznamech zmínka o dobré dechové kapele, kterou v Kozárovicích vedl muzikus Johan Krajc. V letech 1856 - 1858 došlo k dalším z řady jednání o zřízení školní budovy v obci,která tentokrát konečně byla úspěšná. Po pádu Bachova absolutismu podalo zastupitelstvo spojených obcí na žádost všech kozárovických občanů okresnímu výboru v Mirovicích žádost o oddělení obce ze svazku Spojené obce chraštické. Tato žádost však byla odložena a oddělit se tak Kozárovicím podařilo až v roce 1873. Nová Obec kozárovická pak zahrnovala Bukovany, Holušice a Sedlečko. K roku 1888 měla spojená obec Kozárovice (ještě spolu s osadou Podholušice) dohromady 159 domů a čítala 1338 obyvatel. Samotné Kozárovice přitom měly 908 obyvatel. Ve školním roce 1887/8 bylo v kozárovické škole zapsáno již 189 dětí. Proto muselo dojít k dlouho odkládané přístavbě školní budovy a zřízení třetí třídy.
   Skutečně významnými se pro Kozárovice staly výstavba rakovnicko - protivínské železnice v letech 1873 - 1875 a zřízení železničního nádraží v Mirovicích. Přinesly totiž usnadnění dopravy a tedy i zvýšení odbytu místní kvalitní žuly, díky tomu se tak mohlo skutečně rozvinout kozárovické kamenictví. V této době tedy začíná hloubkové těžení žulového materiálu a první otevírání skutečných lomů, rozmach zdejšího kamenictví pak trvá až do roku 1900. V této době bylo v lomech zaměstnáno na 200 lidí. Kozárovice otevřely svůj lom v roce 1887.
   Koncem roku 1887 byl v obci založen požární sbor, kterému byla hned v následujícím roce zakoupena ruční požární stříkačka a postavena požární zbrojnice. V lednu 1888 okresní hejtmanství schválilo stanovy zdejšího nově vzniklého Čtenářského spolku. Konec 19. století byl skutečně ve znamení rozvoje spolkového, kulturního a společenského života.

   Roku 1907 se zastupitelstvo obce rozhodlo požádat zemský výbor o rozdělení dosavadní spojené kozárovické obce na dvě samostatné obce - Kozárovice a Bukovany. Jako samostatná obec pak Kozárovice existují od roku 1910.

  • 1. světová válka

   Rok 1914 pro obyvatele obce znamenal konec poklidného a spokojeného života. Tehdy totiž začala první světová válka. Lidé sice zprvu věřili, že konflikt bude krátký a vítězný, brzy se však ukázala smutná pravda - lidstvo stálo tváří v tvář nejstrašlivějšímu konfliktu, jaký do té doby poznalo. Zákopový charakter války začal všechny zúčastněné strany vyčerpávat. V Čechách tak nastal nedostatek - potraviny a další produkty byly vydávány na lístky, v zimě lidem chybělo uhlí k topení, naturálie a nejrůznější výrobky musely být odevzdávány pro potřeby armády, ke všemu začali být muži odváděni na frontu… Ani Kozárovicím se tyto odvody nevyhnuly. Mužskou práci pak musely zastat děti a ženy, což ještě zhoršovalo jejich situaci. Brzy navíc začala přicházet první smuteční oznámení… Řada odvedených mužů ve válce položila svůj život. Mnozí z těch, kteří se domů vrátili, pak zůstali nadosmrti invalidy. Kýžený mír přinesl až rok 1918. Chvíli pak ještě přetrvávaly některé problémy, např. se zásobováním, život v obci se však začal pomalu ale jistě vracet do starých kolejí.
   O dalších osudech Kozárovic se dozvídáme z obecní kroniky, založené kozárovickým řídícím učitelem Josefem Dvořákem. Roku 1919 byla vystavěna silnice k Zalužanům. Dne 8. listopadu 1921 byl odhalen pomník padlým ve světové válce. Po roce 1924 opět došlo k rozšíření válkou utlumené kamenické výroby, což také snížilo panující poválečnou nezaměstnanost. V letech 1926 - 27 byla v obci provedena elektrifikace, v následujícím roce zde bylo vysázeno 100 ovocných stromů. Roku 1928 byla v Kozárovicích také založena Tělocvičná Jednota Sokol. K roku 1930 čítala obec 737 osob. V roce 1933 byl otevřen nový sál u Peterků, v roce 1937 byla zakoupena hasičská motorová stříkačka. Na konci 30. let se začalo zvyšovat napětí mezi Českem a sousedním Německem. Současně se také značně horšily vztahy mezi oběma národy. Vše vyvrcholilo podepsáním Mnichovské dohody dne 30. září 1938, po němž následovalo obsazení Sudet německou armádou. Druhá světová válka se neodvratně blížila.

  • 2. světová válka

   Další válečný konflikt v obci probíhal podobně jako konflikt předešlý. Opět všude vládla bída a nedostatek, k nim se ještě přidával strach z nacistického teroru. Květen roku 1945 přinesl osvobození, po něm následoval odsun německého obyvatelstva a dosídlení pohraničí navrátilci a osadníky z vnitrozemí.
   Za okupace měla být obecní kronika odevzdána. Tehdy však obecní rada prokázala skutečnou odvahu, když se rozhodla zhotovit napodobeninu kroniky se zcela jiným obsahem a tu odevzdat, aby byla pravá kronika zachována. Po válce sice kronika chvíli nebyla k nalezení, nakonec však objevena přeci jen byla (při čištění včelína) a je vedena dodnes.

   V roce 1948 byly všechny zdejší lomy znárodněny. V roce 1950 bylo v obci založeno JZD. Od roku 1960 nastal úpadek místního kamenictví, protože značně poklesla poptávka po dlažebních kostkách. V provozu zůstal pouze lom Hromada a bývalý lom Jana Soukupa, kde byla později, roku 1972, postavena prostorná hala na čisté obrábění a řezání kamene. V roce 1969 byla zahájena výstavba budovy MNV a požární zbrojnice (dnes kozárovičtí hasiči disponují i požárním vozem). O dva roky později pak byla zahájena výstavba kulturního domu, celá stavba byla předána veřejnosti roku 1978. V červnu 1973 byla zrušena kozárovická škola, z ní pak v září po adaptaci vznikla mateřská škola, která byla nakonec po 25 letech pro malý počet dětí uzavřena. V roce 1984 se Kozárovice sloučily se Zalužany, od roku 1990 však opět existují jako samostatná obec s osadami Holušice, Podholušice a Vystrkov.

Holušice

   O dějinách vsi Holušice se nám bohužel nedochovalo příliš záznamů. Víme však, že Holušice náležela k bukovanskému panství. Manský dvůr v Holušicích původně náležel po několik generací rodu Drbalů, roku 1557 však Matouš Drbal dvůr prodal Šimonu Vikhardovi ze Šanova, tehdejšího majitele rytířského manského statku Smolotely. V roce 1563 se ves dostala do vlastnictví Bohuchvala - Chvala Loubského z Lub a na Zalužanech. Majitelé manských statků nepodléhali bukovanské vrchnosti. Jejich vrchností byl karlštejnský purkrabí. Nebyli to lidé poddaní, ale svobodníci, kteří měli strážní povinnost a museli také vykonávat tzv. "daleké fůry" ve prospěch hradu, neodváděli však žádné vrchnostenské platy ani naturální dávky a nebyli povinni žádnou robotou! Platili pouze státní daň, tzv. ordinarium.
   Roku 1783 byl statek poslední vůlí Václava Netušila postoupen jeho zeti Janu Říhovi. Za jeho správy byla roku 1832 provedena alodifikace neboli propuštění statku z manství do dědičného vlastnictví. Rok nato Jan Říha zemřel. Po něm statek převzal jeho syn Josef Říha. První polovina 19. století nebyla pro lid příliš spokojenou dobou. Byl to čas politického a policejního útlaku metternichovského absolutismu, potlačování osobních svobod, trvajících robotních povinností, kraj také několikrát postihla neúroda, způsobená suchem či krupobitím, z ní pak plynula drahota a nedostatek… Evropa směřovala k revolučnímu roku 1848, který měl nastolit změny.
   V druhé polovině 19. století ves patřila do spojené obce Kozárovice. K roku 1888 Holušice čítaly 230 obyvatel. Holušické děti v této době docházely do školy v Kozárovicích. Zastupitelstvo spojené kozárovické obce v roce 1907 požádalo zemský výbor o rozdělení dosavadní spojené obce na dvě samostatné katastrální a politické obce Kozárovice a Bukovany. Zemský výbor rozdělení schválil, stalo se tak roku 1910. K roku 1908 měly Holušice 28 domů a 146 obyvatel.
   Dále Holušice v podstatě sdílely své osudy s Kozárovicemi.


Použitá literatura: Kozárovice - 850 let